Všichni jsme jedno

31.12.2013 11:41

Kde končí vzduch v obýváku a začíná vzduch v předsíni?

Vzpomínám si, jak mi před lety tato otázka přinesla jedno z těch zásadních "aha". 

To, že máme auru, jakési energetické pole kolem těla, je už pro spoustu lidí fakt, o kterém nepochybují. Ale jak je ta aura vlastně veliká? A kde končí aura jednoho člověka a začíná aura druhého?

To přirovnání ke vzduchu, na které jsem narazila v knize Hovory s Bohem, bylo tak prosté, a proto tak geniální. Ano, jsme jedinci - vzduch v obýváku, vzduch v kuchyni, vzduch v předsíni-ale vlastně dohromady tvoříme vzduch v celém bytě. Ale kde končí vzduch v našem bytě a začíná vzduch na chodbě, na ulici, v sousedním městě, v sousedním státě...? Kde končím já a začíná můj partner, můj šéf, protivná sousedka...? Už vám to dochází? Nikde. Žádné hranice prostě nejsou. Jsme  všichni propojeni. Tvoříme jeden celek, jeden organismus.

Cokoli udělá, cítí nebo si myslí jeden z nás, ovlivňuje nás všechny. Proto funguje telepatie. Proto je na vás kolegyně v práci nepříjemná, i když jste se ovládli a neřekli jí, co si o ní myslíte. Prostě to cítí. Zachytí vaše myšlenky a vaše pocity, i když jste každá na druhém konci města.

Svého času mě zaujala v jedné z knih Barbary de Angelis (bohužel už nevím, ve které), její teorie spojitých nádob. Vysvětlovala, že kdykoli mezi lidmi vznikne blízký vztah, stanou se emoce těchto lidí spojitými nádobami. Jestliže např. manžel cítí strach či obavy a potlačí v sobě tyto emoce, protože považuje za správné se ovládat nedat svou slabost najevo, stane se, že jeho žena, která je citlivější, začne jeho emoce vyjadřovat za něj. A to tím více, čím více toho muž v sobě potlačuje. Muž ji pak často obviňuje z přecitlivělosti a hysterie, aniž by si uvědomil, že na tom má svůj podíl. Sám sebe považuje za vyrovnaného a stabilního, kdežto ženu za slabší a labilní. Totéž se může stát mezi rodiči a dětmi, kdy děti začnou ventilovat to, co v sobě rodiče potlačují, co si nechtějí přiznat, co se jim zdá nepohodlné či nepřípustné. Jejich děti je pak ale stejně nakonec donutí na příslušnou věc nějak reagovat a zabývat se jí.

Proto může být paradoxně nejméně nepříjemná blízkost tzv. slušných a spořádaných lidí, kteří si zakládají na své zdvořilosti, ohleduplnosti a dokonalém vystupování. Může se vám stát, pokud jste citlivější, že se z vás ve společnosti takového člověka stane bublající papiňák. Já osobně proto po podobných zkušenostech preferuju lidi emocionální. Raději přežiju pětiminutový výbuch cholerika, díky kterému se vyčistí vzduch, než dlouhodobou přítomnost člověka dusícího své emoce.

Ovšem teď jsem po letech znovu otevřela knihu Diagnostika karmy od S.N.Lazareva a to mi připomnělo, že to naše vzájemné propojení má ještě další, mnohem vážnější rozměr. Tento psychotronik má totiž schopnost vidět, co se v našem energetickém poli děje. Dokáže diagnostikovat příčiny všech možných životních nepříjemností, včetně smrtelných chorob. A také dokáže lidem říci, jak tyto nepříjemnosti odstranit.

Lazarev zjistil, že příčinou všech těchto potíží, je to, že dotyční lidé začnou být nějakým způsobem nebezpeční pro celé lidstvo, pro celý svět. Přirovnává lidi k buňkám. Každá buňka má za úkol pracovat v první řadě ve prospěch organismu. Když ovšem nějaká začne pracovat pro sebe víc, než je žádoucí, stává se z ní rakovinná buňka, která může zahubit celý organismus. Stejně tak člověk by měl nejdříve pracovat pro vesmír, a teprve pak pro sebe. A ten, který sejde z cesty a zamořuje vesmírný organismus svou negativitou, se stává rakovinnou buňkou nebezpečnou pro celé lidstvo, pro celý vesmír.

Existují proto mechanismy, které Bůh (Vesmír, Universum...) používá ke korekci takovýchto situací, tedy různé životní nepříjemnosti, nehody, ztráty, nemoci a - pokud nelze jinak - i smrt. Ty mají za úkol naše duše očistit, přimět nás k pokoře, k respektování božího řádu, ke správnému pořadí životních hodnot.

Dobře, slyším teď říkat mnohé z vás: Chápu, pokud by byl někdo darebák a byl by takto potrestán. Ale vždyť přece tak často umírají malé děti nebo těžce onemocní ti nejlepší a nejhodnější lidé v našem okolí?

Sám Lazarev byl velmi překvapen, když např. zjistil, že je pro celek mnohem nebezpečnější agresivita podvědomá  než agresivita vnější. Přičemž za agresivitu je považováno jakékoli odsuzování (sebe či druhých), pýcha, hrdost, nenávist, žárlivost... A tato agresivita je podle něj důsledkem přílišného tíhnutí duše k pozemskosti. A hlavně - přenáší se z rodičů na děti a tím se znásobuje a stává se nebezpečnější. Proto se některým lidem nemohou děti narodit vůbec, proto musí někdy rodiče či prarodiče zemřít, aby mohli žít jejich děti a vnuci, proto někdy zemřou tak malé děti...

Že nemáme tíhnout k materiálním věcem, hromadit hmotné statky, to už je nám vtloukáno do hlavy od dob biblických, kdy Mojžíš zakazoval svým lidem uctívání zlatého telete. Tudíž řada lidí už pochopila, že tudy cesta nevede a soustředí se na ušlechtilejší hodnoty. Ovšem málokoho napadne, že zlaté tele nemusí mít jen podobu honosné vily, luxusního oblečení nebo prvotřídního auta, ale že modlu si lze vytvořit z čehokoli, co ve svém žebříčku postavíme před lásku k Bohu, před úctu k životu a pokoru před vesmírným řádem. A vše, na čem příliš lpíme, musíme ztratit. Protože nic pozemského nemůže být cílem, může to být jedině prostředkem.

Jak tak Lazarev postupně zkoumal příčiny nemocí a neštěstí svých klientů, zjistil, že lidé mohou uvíznout v uctívání těchto model:

1. úroveň pozemskosti: jídlo, sexuální slasti, dům, majetek, peníze

2. úroveň pozemskosti: vztah k blízkému člověku, láska k němu, rodinné štěstí, pocit povinnosti, vše, co souvisí s prací, s postavením, se společností

3. úroveň pozemskosti: schopnosti člověka, duševní vlastnosti, moudrost, šťastný osud

 

"Když začnu lpět na rodině, na vztazích, pak budu opovrhovat, nenávidět, bát se a závidět. Závist a žárlivost jsou co do energetického potenciálu stejné a čím stabilnější budou vztahy, tím silněji k nim budu tíhnout, tím větší bude má agresivita. Proto - i když se to může zdát zvláštní - se žárlivost léčí hádkami a rozlukami. Skrze milovaného člověka, který mě opustí a odvrátí se ode mě, bude spaseno mé zdraví a můj život, pokud to dokážu přijmout jako boží danost. Pokud jsem příliš ulpěl na smyslu pro povinnost nebo na svém zaměstnání, budu pohrdat těmi, kdo špatně pracují, budu nenávidět sebe nebo jiné, jestliže sám udělám něco špatně. Budu neustále odsuzovat ty, kteří mi překážejí v práci a působí mi zklamání, a budu se bát, abych sám někoho nezklamal Čím víc to budu dělat, tím více nepříjemností budu mít v práci a tím častěji budu mít pocit, že jsem selhal.

Mechanismus karmy funguje virtuózně. Dejme tomu, že nenávidím každého, kdo špatně pracuje. Má závislost na práci a obsedantní touha se k ní neustále vracet se prudce posílí. To znamená, že stejný program se posílí i u mých dětí. Pokud toto tíhnutí překročí únosnou mez, budou děti neustále ztrácet práci - jen proto, aby přežily. Je to paradox  - pohrdám lidmi, kteří nechtějí pracovat, a to znamená, že mé děti také nebudou chtít pracovat. Opovrhuji každým, kdo si nedokáže na sebe vydělat, odsuzuji lakomce či naopak marnotratníka, ale mé děti v té době už nebudou mít peníze... Všechno, co v tomto životě přezírám, nenávidím a odsuzuji, přejde do mých dětí - samozřejmě za předpokladu, že se nedokážu včas opanovat, " píše Lazarev.

Ano, jsme všichni propojeni, všichni jsme buňky v jednom organismu. Ten organismus má naštěstí obranné mechanismy, které mu pomáhají udržet rovnováhu. Otázkou je, co se stane, pokud míra agrese přece jen přesáhne určitou mez. Myslím, že různé přírodní katastrofy posledních let nejsou náhodou.

Jsem ale optimista, protože to přece musí fungovat i zpětně. Pokud dostatečný počet lidí bude systém živit láskou a myšlenkami míru, může dojít k ozdravění. A pro začátek bude možná stačit, když se naučíme přijímat životní ztráty, vidět v nich pomoc pro svou duši a přestaneme spílat těm, jejichž prostřednictvím nám osud uděluje výchovné lekce. Neznamená to dobrovolně si nechat ubližovat a setrvávat v nepříjemných situacích, ale  jen se nenechat strhnout k agresi. I "ne" se totiž dá říkat s láskou.

 

(c) 2009 Iva Uhlířová pro web Silná žena (Článek smí být kopírován a dále šířen pouze v neupravené podobě a pokud bude připojeno jméno autorky a aktivní odkaz.)